Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roku 1991 svojím debutom „From Beyond“ napísali dôležitý kus deathmetalovej histórie. Kam Lee – vokály, Bill Andrews – bicie, Rick Rozz – gitary a Terry Butler – basgitara v Tampe stvorili vzorový kus death metalu kedysi vládnucej floridskej školy, ktorý oslovoval priamočiarosťou, nekompromisnosťou, mohutným Leeho vokálom a divokou atmosférou, akú nerozbil ani obal vo veruže cukrárenských farbách.
V roku 1996 vydali druhý dlhohrajúci album „Promise“. Počúvať sa dá, čoby nie, ale ťah z „From Beyond“ nemá, hudobne je to viac než trochu iná skupina, akoby bez uceleného názoru, čo chce vlastne hrať, respektíve snažiaca sa o tzv. vývoj. Ide o typický prípad toho, že death metal sa v dosť nemetalovej dobe ocitol ani nie tak v slepej uličke, ako skôr naspäť hlboko v undergrounde, od ktorého si pár rokov predtým odvykol. Snaha nájsť nových fanúšikov a občerstviť štýl viedla u nejednej kapely k vydaniu albumu „ani ryba, ani rak“, ktorý jej nakoniec zlomil väz.
Tento prístup zo scény zmietol aj MASSACRE, ktorých návrat v rokoch 2007-2008 bol iba pokusom, resp. reunionom pre nostalgikov. V roku 2011 sa do toho opreli znovu. S polovicou bývalej zostavy, našťastie tou podstatnejšou - zostali gitara a basa. Bolo treba nájsť nového vokalistu, keďže s Kamom (v roku 2011 s ním naživo odohrali celý „From Beyond“), pokiaľ ide o budúcnosť, ostatní hráči nenašli spoločnú reč, a tiež bubeníka. Jedno aj druhé sa podarilo a od 24. marca je na svete ich tretí dlhohrajúci album.
Novinka už názvom odkazuje na staré zlaté časy, „Back From Beyond“ v podstate deklaruje, že nový materiál nadväzuje na debut. A je pravda, že táto štedrá štrnásťskladbová porcia, o kúsok presahujúca trištvrtehodinový rozsah, mohla v roku 1996 vyjsť namiesto „Promise“ a možno by pár vecí bolo inak. V roku 2014 je to vlastne len album pre pamätníkov starých čias.
To však nie je málo, pretože hrá a znie to ako MASSACRE 1. polovice 90. rokov. Nový vokalista Edwin Webb nie je nejakým mimoriadnym hrdlom, akým bol vo svojej dobe Kam, v zásade klasický stredový až hlbší oldschoolový floridský rev so slušným frázovaním, prispôsobeným pre potreby MASSACRE. Nechýbajú tu teda ani charakteristické zlovestné škriekavé dlhé výkriky, pre tento spolok „trademarkové“. Nový bubeník Mike Mazzoneto je v poriadku, nehrá extra odlišne od Andrewsa, skrátka drží zvuk exhumovanej legendy.
Dva roky stará EP „Condemned To The Shadows“ dávala tušiť, že pôjde o návrat ku koreňom, čo dlhohrajúci album potvrdzuje. Vládnu mu prevažne svižné tempá, striedané oproti debutu častejšími pochmúrne sa valiacimi partmi. Rozz sa drží svojho riffopisu i sólovania, Butler pôsobivo kovovo rinčí, kto chcel MASSACRE „ako za mlada“, má ho. Vyslovené hity v štýle „Biohazard“, „Corpsegrinder“, „Symbolic Immortality“ alebo „Succubus“ z nahrávky nevystupujú, dá sa aj povedať, že „stará krv“ zamrzla v čase, ale progresivitu či ekvilibristiku treba skrátka hľadať inde.
Netvrdím, že „Back From Beyond“ je album, na ktorý deathmetalová scéna čakala, ktorý potrebovala, či album, ktorý ju nakopne a zachráni. To nie. Tu akurát starší deathmetalového rodu ukazujú, že to ešte celkom slušne vedia. A ak mám pravdu povedať, radšej si „nový“ old school vypočujem od tých, ktorí ho tvorili v časoch preň príhodných, než od stoviek (česť výnimkám, sú aj také, ktoré bavia) mladých kapiel, už pár rokov hrajúcich retro toho, čo bolo nové a zaujímavé tak pred 20 – 25 rokmi. Lebo z toho mám akurát tak pocit, že kov smrti to má zrejme už za sebou, keď v ňom prebiehajú také masívne vykopávky.
Návratový album klasikov. Ak by nevznikol, nič by sa nestalo, ale na rozdiel od veľkej časti súčasného „OSDM revivalu“ ma na tých sedem bodov baví. S tým, že debutu aj dnes dávam o dva viac.
1. The Ancient Ones
2. As We Wait To Die
3. Ascension Of The Deceased
4. Hunter´s Blood
5. Darkness Fell
6. False Revelation
7. Succumb To Rapture
8. Remnants Of Hatred
9. Shield Of The Son
10. The Evil Within
11. Sands Of Time
12. Beast Of Vengeance
13. Back From Beyond
14. Honor The Fallen
Diskografie
Back From Beyond (2014) Condemned To The Shadows (EP) (2012) Promise (1996) Inhuman Condition (EP) (1991) From Beyond (1991)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 45:25
Myslím, že to cítím úplně stejně, jako autor recenze. Svět by se nezastavil, kdyby nevzniklo žádné "Back From Beyond", ale rozhodně je o fousek rozmanitější, když už tady album je. Sympaticky připomíná, že MASSACRE stále ještě mají co říci, sympaticky doplňuje jejich jinak chudou diskografii, jíž by v každém případě slušelo daleko více položek (na to je Rick Rozz až příliš /vy/zkoušeným autorem), a hlavně přináší pár flákot (doslova a do písmene), co za to v té dnešní deathmetalové přemnoženosti opravdu stojí. Tedy minimálně "As We Wait To Die", "Ascension Of The Deceased", "Shield Of The Son" a titulní kus. Takže vítejte zpět ze záhrobí, rytíři řádu svatého masakru!
8. dubna 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Dilemma
7 / 10
Skvela recenzia presne vystihuje moje pocity z tohoto navratu
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.